Jsem pracující máma. Mám dvě malé holčičky ve věku 3 a 5 let a jsem ze všeho nejvíc vděčná, že tady dnes pro ně můžu být.

 

Už delší dobu se cítím skvěle a potvrzuje to fakt, že jsem si na začátku roku splnila první letošní předsevzetí a nechala se poprvé v životě vyfotit v odvážnějším světle🔥
Chtělo to kuráž, ale konečný výsledek mi dodal na sebevědomí. Fotila jsem se jen pro sebe, jako poděkování za ten kus práce, který jsem odvedla. Nikdo z nás nemládne a po 2 dětech a nemoci jsem díky veškeré péči, kterou si poslední 2 roky dopřávám, nesmírně vděčná za život, který žiju a za vše, co v něm mám. Našla jsem v sobě odhodlání a sílu zveřejnit svou cestu a pomoci tak třeba někomu dalšímu, kdo zažil či zažívá to, co já tehdy.

Dnes jsem silná, zdravá, sebevědomá víc než kdy dřív a hrdá na sebe. Cítím se vyrovnaná, spokojená, odolná i přes všechny překážky, které mě denně potkávají. Jsem nadšená, že jsem se dostala až sem, že jsem dokázala posílit fyzicky i psychicky, že jsem se dokázala doslova sesbírat ze dna a (možná to bude znít legračně) zažívám dny, kdy mám pocit, že snad dokážu létat 😍

Pozitivní reakce na svou proměnu jsem slýchala delší dobu, ale nejvíce jsem si ten wow efekt uvědomila po návratu do práce, kdy jsem se najednou začala stýkat s lidmi, kteří mě po dobu mateřské neviděli, nevěděli, čím jsem si prošla a opakovaně oceňují mé dnešní já 😇 Toho si nesmírně vážím a moc bych si přála, abyste to zažili také! Není nad to, když na sobě dřete a okolí to vidí a dokáže to ocenit přímo vám do očí 🙏❤️🍀

K tomu všemu jsem si však musela projít zkouškou... Jsou to 3 roky, co u nás doma byla poprvé sanitka, která mě odváží pryč od ani ne 3m miminka a 2leté dcery, jejíž vyděšený pohled nikdy nezapomenu. V nemocnici ignoruji fakt, kdy mi lékař oznamuje, že právě prodělávám mozkovou příhodu a hroutím se z toho, že nebudu moci mít miminko u sebe. Následuje převoz na specializovanou JIP, moc se mi nedaří být při vědomí… Hospitalizace protkaná nejrůznějšími vyšetřeními trvá nekonečných 8 dní plných stesku, pláče, zmatku a výčitek v mé hlavě. Těžko zpracovávám, že ve svých 32 letech prodělávám mrtvici. Po propuštění domů se to celé bohužel opakuje ještě jednou...

​

Mám na sebe vztek, a sžírá mě strach být doma sama s dětmi, vydat se kočárkovat je téměř nemožné. Po všemožných vyšetřeních mě čeká operace srdce. Ta se k mému “štěstí” komplikuje a hned druhý den jdu na urgentní operaci, což prodlužuje můj pobyt v nemocnici plánovaný původně přes noc na dalších 8 dní na JIP. Nepřidává mi ani fakt, že první 3 týdny rekonvalescence doma nesmím zvedat nic, zejména své děti. Při pohledu na nejúžasnější chůvu na světě, kterou jsme mohli dětem najít, jsem trpěla, že mé tehdy půlroční miminko mazlí cizí paní, ne já. Byla jsem na dně, frustrovaná, naštvaná na sebe, bolavá, pod léky, bez energie. Chtěla jsem to celé mít za sebou a netrpělivě jsem vyhlížela sérii posledních pooperačních testů a vyšetření. To byl pro mně první impulz.
Byla jsem rok uvězněná ve svém těle tak, jak zůstalo po porodu. To tělo navíc bylo nemocné, slabé, bolavé s naprosto nešťastnou duší. Když jsem však slyšela, že je konečně vše v pořádku a můžu začít žít plnohodnotný aktivní život, na nic jsem nečekala! První kroky vedly na taneční parket, ten mi tolik chyběl. Pustila jsem se do zpevnění core po porodu a plynule jsem jej nahradila pilates, jemuž jsem věrná dodnes 💪 Měla jsem dobré návyky na vyváženou stravu, nicméně v tom roce plném zdravotních problémů jsem jela na cukru, abych měla aspoň nějakou energii vstát a jakž takž fungovat. Bleskurychle jsme se vrátila na správnou cestu. Tělo se mi začalo formovat, ale pořád to nebylo dost. Tady jsem udělala hodně chyb: spěchala jsem na sebe a tlačila na výsledky a bohužel si neuvědomovala, jak moc dělá nastavení hlavy. Hledala jsem tedy dál, co svému tělu mohu dopřát víc než jen pohyb a zdravou stravu. Něco, co mi tělo očistí, ošetří a vyživí po všech lécích, infuzích apod. A našla jsem!